To se mi moc líbí, jak jste tu osobní, a zároveň předáváte životní zkušenosti, které se můžou hodit ostatním.

Taky mívám snahu se v práci "zavděčit", jak se říká. A obavy ze "selhání". Že nebudu "dost dobrá". Nejspíš to pramení z dětství, kdy nám dávkovali lásku a pozornost "jen když si to zasloužíš". A to jsem byla docela i milované dítě. Ale vychovávalo se takhle. Musíš, nebo nedostaneš.

Teď přemýšlím nad tím, co jsem chtěla říct tím "docela". Kdo z příbuzných až tak nadšený mým příchodem na svět nebyl. A jak to dítě vycítí už v matčině lůně.

Milane, mě od toho zachránilo Německo. Doma jsem šrouboval na autech od rána do večera. Po práci na autech kamarádů a jejich kamarádů, a to i o svátcích. Také mě to bavilo a nic jsem za to nechtěl. Pak jsem si uvědomil, že jsem vlastně byl BLBEC. Povolání mi bylo koníčkem, jednoho dne by mě ale dostal do kolen. V Německu mě nikdo neznal a neznali mou závislost. Také v Německu je člověk - většinou - vyždímaný v práci tak, že je rád, když se doplazí z práce domů. Rozumím Ti, chápu tě, dělalo mi dobře slyšet, že jsem machr a výbornej kluk

Děkuji, pane.

Tomu se snad dá říct jen "prožitá moudrost" a díky za ni

tak hlavně všeho s mírou!

Tak tak. Práce mi končí v 16:30. Pak telefony bere manželka se slovy. Ano, pan školník je doma ... Ne, nikam nepůjde. Je ve vaně. Spí ... atd. Mnozhioženství skončilo. Teď už mám jen jednu ženu. A ta jediná mi kryje záda.