Čistá duše není vidět ...

Občas dělám takové cvičení : jdu a najednou při chůzi zavřu oči. Počítám, kolik kroků zvládnu jít poslepu, než mě nejistota přinutí se zase dívat, kam šlapu. Napadá mě : "Co kdyby ty oči otevřít už nešly a zůstaly by zavřené ?" 

Co by se změnilo ?

Ne, nedělám si srandu …

Lidi kolem mě ?  Ne, ti by zůstali stejní. Tedy pokud bych do nich nenarazil...

Věci ? Také ne...

Tak co ?

Co by se změnilo ?

Není to hra na slepého.

Slyšel jsem, že existuje země, kde jsou lidé slepí, i když se dívají.

Tak třebas´ takové čisté zrcadlo je náramně nemilosrdné, hlavně takhle po ránu.

Ale když zrcadlo nevidím ?

Bingo ! Najednou to není vůbec důležité...

A vždycky po takovém cvičení si zase více uvědomím, že je nutné, abych sám sobě odpustil.

Když se dívám v prázdném bytě do toho čistého zrcadla v koupelně, která moje milovaná žena důkladně vyleštila, než odjela na školení …

Odpouštím si svoji nedokonalost. Slovy to moc nejde … ne sorry jako ...

Ale zatím nevím, kolikrát sám sobě budu muset odpustit, než to odpuštění budu cítit ...

100x ? 1000x ? 

A až se mi to jednou povede, až sám sobě všechno odpustím, tak odpustím i druhým …

A zmizím. Nebudu už vidět.

Moje duše bude zase čistá.

A čistá duše není vidět. Už to není totiž potřeba...

Aby byla vidět.

PUF !!!!

.