Příběhy roztomilek kap. 9

Občas každý cosi vnímá a pak se někdy také světa zeptá : "Je to doopravdy a nebo se to děje jen v mé hlavě ?" A může dostat odpověď : "Samozřejmě,  že se to  děje jen ve tvé hlavě, ovšem neznamená to, že to není opravdové..."f

Setkání s bytostmi větru … (kapitola 9)

Druhý den ráno šli s babičkou do obchodu. Ještě před tím zašli spolu do cukrárny na zmrzlinu. Vtom se zvedl tak silný vítr, že byli rádi, že jsou schovaní uvnitř. Vypadalo to, že každou chvíli začne pršet.

„Dešťoví skřítci budou zpívat a tancovat“, řekla Alžbětka Petříkovi.

„Ty jsi je viděla?“

„Neviděla, ale určitě tu jsou. Roztomilka mi říkala, že přírodní bytosti jsou všude, kde jsou živlové..“

„Snad jsi chtěla říct živly, ne ?“

„Dobře, tak živly, no. Ty taky děláš, jako kdyby ses ještě  nikdy v životě nespletl. Tak schválně, které živly to jsou?“

Petřík přistoupil na oblíbenou hru své sestřičky. Vždycky, když se chtěla něco dozvědět, tak ho začala zkoušet, jak učitel ve škole.

„Tak dobře. Máme čtyři živly : oheň, vodu, vítr a zemi. O činnost těchto živlů se starají neviditelné přírodní bytosti.“

„Já vím“, skočila mu do řeči Alžbětka. „Vodní jsou děti  ve vodě, salamandři jsou v ohni, ve větru jsou větříci a v zemi zemníci.“  

„Jasně“, řekl na to Petřík. „V zemi jsou zemníci a ve zdi jsou zedníci.“

„Náhodou, nedělej si z toho legraci. No a co, že nevím, jak se jmenují skřítci vzduchu a země. Já se na to zeptám Roztomilky.“ To už je vítr s deštěm přinutili, aby zavřeli dveře cukrárny a vše sledovali v suchu a teple za sklem.

Velké baňaté kapky pleskaly o dlažbu chodníku. Vítr vzal do hry pár listů a hnal je ve víru nad i dlažebními kostkami.

Obě děti s okouzlením sledovaly dění na malém kousku chodníku. Vtom Alžbětka řekla: „Kdyby tady byl tatínek, tak bych s ním čarovala.“

„Prosím tě, co si to zas vymýšlíš, jaké čarování ?“

„To je na dlouhé povídání. Až někdy jindy. On mě učil, jak přivolat nebo odvolat déšť a tak..“

Petřík se zamyslel a povídá : “Hmm. Taky jsem to zkoušel, ale nic se nedělo. S počasím  mi to nefunguje. Zato to ale umím s mouchami a komáry“, odpověděl zamyšleně.  

 Už když byl malý a ještě neuměl číst a psát, udělal si na malé papírky svoje značky a žádný hmyz k němu do pokoje nevletěl a nelétá dodnes. Když jeho kamarádi chtěli, aby jim řek, co tam napsal, řekl:

„Je tam napsáno:  Tady je zákaz vstupu !“

„A když ti to funguje s mouchami a komáry, proč to nejde s počasím?“, nenechala se odbýt Alžbětka.

„Každému jde něco jiného. Já nemusím umět všechno.“, řekl Petřík a tím považoval tuto záležitost za vyřízenou. Už se mu o tom nechtělo mluvit. Moc dobře totiž věděl,  proč mu to s počasím nefungovalo.  Prostě to jenom zkoušel a nevěřil tomu, že se něco stane. A tak to vzdal. Jak mu to nešlo hned, ztratil o to zájem.

Jeho sestřička se však nemínila vzdát. Ona zase bojovala, dokud se jí to nepovedlo. Až moc nápadně mu to připomínalo situlaci z filmu Hvězdné války, kde skřítek Joda učil rytíře Jedi ovládal sílu vesmíru. Dal mu úkol a rytíř odpověděl: „Já to tedy zkusím.“

A Joda mu jasně a důrazem odpověděl  : „Už žádné zkusím! Uděláš to nebo ne !“ 

***

„Haló, haló, jak mě slyšíte?“, ozval se Alžbětce v hlavičce známý hlásek a zlaté světýlko se objevilo mezi tančícími kapkami. Najednou si připadala, že se ocitla na úžasném bále, plného zářivých světel, které stékaly po barevných vodopádech a opět létaly vzhůru. Blýskaly se ve slunci a vítr hrál veselou skotačivou melodii, která zvala k tanci.

„Co je to?“, ptala se udiveně Roztomilky.

„To vše, co teď vidíš, je svět bytostí větru. Vy jim říkáte sylfové.

Vše tu má své jméno podle činnosti, kterou mají na starosti. Jsou tu bytosti blesků, bouře, ledu, mrazu …

Vánek osvěžuje a chladí, příjemně voní, silný vítr studí, šlehá, ledový vítr mrazí a noční chlad vším proniká.

Nebudeme ani hledat jejich jména, protože jich je tolik, než by jsi dovedla spočítat.

„S nimi mluvil tatínek,když přivolával déšť?“

„Ano, s nimi mluvil ?“,a dodala :

„Lidé už nevěří bytostem přírody. Věří hlavně sami sobe a někteří ani sobě ne. Nu a  v tom je ten problém.

Tanec deště pomalu ustával a za chvíli vykouklo i sluníčko. Jeho hřejivé paprsky pohladily tváře obou dětí.

„Vy jste nezmokli ?, probudil je jako ze snu známý hlas. Za dveřmi cukrárny stála babička a oklepávala z deštníku vodu. Tak honem, musíme ještě nakupovat.

„Babi, ještě zmrzlinku prosím ..“, žadonila Alžbětka. „Jenom jeden kopeček, víc fakt nechci, jenom jeden.“

„Tak dobře“, řekla babička,“Ale jenom jeden.“

***

Zbytek dne uběhl jako voda a než se Alžbětka nadála,byl tu večer a její postýlka už čekala. Najednou jí připadalo, že vše uběhlo tak rychle, že si toho ani nestačila užít. Jak říkala Roztomilka, že se říká bytostem větru?“

„Aha, už vím. Sylfíci.“

„Ty jsi taky sylfík“, odpověděl už v polospánku Petřík, který slyšel,  jak si to Alžbětka opakuje nahlas.

„Jak to tedy bylo?“

„No přece sylfové a spi už“. To bylo poslední, co slyšela, než usnula docela. 

„Nu což,všechno má svůj čas. Teď necháme Alžbětku s Petříkem pěkně vyspinkat a budeme se těšit na další povídání“.

„A kdo že to mluví ?“

„Nu, přeci já.“

„Kdo já ?“

„Nu kdo, přeci Roztomilka. Dobrou noc ….“