A to se jedná o děti mentálně "zdravé". Ty vyžadují denně svoji dávku svobody ve všem a to ve stylu : svět mi patří a všichni jsou tu jenom kvůli mě, aby mi sloužili. A pak jsou tu děti "jiné" a ty se většinou manipulovat nedají.
"Stromek se musí ohýbat, dokud je mladý.", kdysi někdo chytrý řekl a celé generace rodičů a učitelů se podle jeho rady řídili. A pak přišel jiný sociální inženýr a řekl: "Děti se rozhodně nesmí žádným způsobem omezovat, jinak by z nich nemohly vyrůst svobodné osobnosti", a jeho radami se opět řídí celá generace vychovatelů.
A pak jsou tu děti, které jsou prostě "jiné". A ať se nám to líbí nebo ne, jejich počet roste a zase bude muset přijít nějaký jiný sociální inženýr, který poradí, jak na ně ... jak je zvládnout.
***
Nedávno mi jeden člověk v diskusi pod článkem o autismu napsal, že maminky takových dětí musí komunikovat s okolím. No, zatím se to učí a jako u všeho, co je nové, to jde pomalu a těžko.
***
Popíši vám případ, jeden z mnoha, jakých můžete potkat v budoucnosti i několik denně a to kdekoli.
Venku je třicet ve stínu. Na poště plno a vzduch jako v prádelně. Všichni poslušně čekají ve frontách se svými balíčky, každý uzavřený ve svém světě. Nikdo s nikým nekomunikuje. Co je vám do cizích lidí ...
A pak to přijde:
změna, osvěžení, zklamání, nechuť, pohoršení a ... taky veliká bezradnost a bezmocnost.
Na poštu přichází mladá maminka s holčičkou. Ihned po otevření vstupních dveří se mamince vytrhne a utíká ke kočárku, se kterým stojí ve frontě jiná maminka. Dítě v kočárku je hodné, nic nechce. Jen tak poslušně leží a kouká. A naše narušitelka má nezvladatelnou potřebu se miminka v kočárku dotýkat a začne je oťapkávat a osahává si i všechny jeho hračky v kočárku.
"Eliško, okamžitě toho nechej ! ", zní asi 3 metry za ní a její nešťastná maminka jde zasahovat.
Její hlas zní jako syčení podrážděného hada. Strhne Elišku od kočárku a smýkne jí za ruku na zdůraznění svých slov.
Eliška nereaguje. Opět se vytrhne mamince a obíhá kočárek s miminkem z druhé strany a snaží se ho dotknout jako zakázaného ovoce.
Reakce její maminky nabývá na hlasitosti a síle :"Ale, už toho mám dost. Okamžitě přestaň."
"Jestli toho hned nenecháš, půjderme hned domů.", zazní další varování.
Eliška si z toho opět nic nedělá. Ví že její maminka jen vyhrožuje. Nikam se nejde a stojíme dál ve frontě, protože musíme vyzvednout balíček.
Přicházím na řadu a nabízím mamince Elišky, že ji pustím před sebe, aby s ní nemusela čekat na poště dalších 10 minut, protože to jde fakt pomalu. Dvě otevřená okénka a dvacet čekajících lidí a přichází další ..
A reakce maminky Elišky ?
"V pohodě, já nespěchám." a úsměv od ucha k uchu.
A následuje zasyčení a další neúčinný rozkaz k Elišce, která se mezitím drápe k okénku s balíčky, protože ji tam cosi zaujalo.
Pokrčím rameny a jdu na řadu. Eliška pro změnu běží k východu, takže její maminka opouští frontu a utíká za svou malou "jinou" Eliškou na ulici. Balíček dnes vyzvednutý nebude ...
Tak a teď se ptám :
Kdo naučí rodiče těchto "jiných" dětí komunikovat se svým okolím tak, aby to pomohlo dítěti ?
Celé generace byly prostě jen zvyklé s dětmi manipulovat, ale jen proto, aby daly pokoj. Aby "nevotravovaly."
Všude se mluví o tom, že zájem dítěte je prvořadý.
Ví ale vůbec někdo, co je v zájmu těchto "jiných" dětí ?
Děkuji za smysluplné reakce.
