Jsem jeden příklad za všechny :
Dělám 10 let školníka na elitním pražském gymplu. A kvůli pochvale typu :
"Ještě, že Vás tady máme. Bez vás by nám ta škola spadla na hlavu ....",
bych se doslova rozkrájel.
*
A VŮBEC jsem neviděl (protože jsem nechtěl vidět, to je přesnější),
že jsem SÁM dovolil, že na mě druzí nakládali víc a víc a víc a já to víc, zase zvládl udělat.
Dělalo mi móóóc dobře, že jsem to zase zvládl.
A na dotazy typu :"Jak to všechno zvládáte ? a nebo "Spíte vůbec?"
jsem odpovídal osm let pořád to samé :"MĚ TO BAVÍ."
Škola byla moje manželka, milenka, přítelkyně ...
A pak mě to mnohoženství dostalo.
A když je jeden u konce svých sil, patří mu to. I mně to patřilo. Ne, nestěžuji si.
Měl jsem to plně zasloužené.
Pak přišla nemoc a ta mě vyřídila na celý měsíc tak, že jsem neměl sílu ani pořádně dýchat, natož něco dělat.
A s úzkostí jsem si říkal: "Já jim snad ani nechybím. Oni se snad beze mě obejdou .."
No hrůza. Moje ego dostávalo jednu facku za druhou ....
A zaslouženě.
Sklidil jsem všechno, co jsem zasel.
Zákony Boží prostě fungují, ať si o tom člověk myslí, co chce.
Můžete o tom psát, můžete o tom diskutovat ...
ale musíte to přijmout.
A to je asi tak všechno, co se s tím dá dělat.
*