Mám zkušenost s mírnější formou autismu, tzv. Aspergrovým syndromem. Přijala jsem skutečnost, že náš syn je prostě poněkud jiný, už před lety. Taky jsem si mnohdy připadala, že sem nepatřím.

Dnes mám radost, jak to zvládáme. Málokdy o tom mluvím, je to dost osobní. Tady chci jen říct, že nezavrhuji poznatky pana Slaniny, protože mě zajímá, co je v pozadí. A že není vše vědcům, lékařům a dalším odborníkům známo, to je fakt, který není nijak urážlivý vůči oficiálním expertům, prostě to tak je. Lidské poznání je kontinuální proces.

Buďme pokornější.

říkala mi kdysi s jistou nadsázkou kamarádka, která se v práci s dětmi s PAS pohybuje denně, že "Aspíků" je plná IBM. Dneska jich taky pár lehce znám, občas i docela zblízka. Dětství to rozhodně není jednoduché. Pro nikoho.

Nedokazu posoudit, co Vas k psani o autismu vede, pokud zamerne neprovokujete, tak Vam zrejme nedoslo, ze pro Vas zajimave tema je pro ty, kteri maji takto postizenou osobu v blizkem kruhu velmi bolestna a vycerpavajici realita, se kterou musi dnes a denne bojovat. Zkuste se nad tim zamyslet, nez vypustite dalsi blog.

Když to nedokážete posoudit, tak mě nesuďte. Starat se o autistu je utrpení jako každé jiné. Nebo snad rakovina v posledním stadiu, těžká závislost na heroinu či zneužívání malých holčiček je tabu ? Kdo posoudí co je horší ? Vy snad ?

Autisté opravdu žijí v "jiném světě" a tak asi přístup "jít za nimi do jejich světa" může být vhodnější, než je podrobovat "našemu světu". Jarda Dušek vyprávěl o jednom autistovi, který měl rád, když rodiče zpívali, když mluvili, tomu vadilo.

Stát se autistou pro své autistické dítě není lehké, ale není to nemožné. Stačí být . Jako on.

Přivedl jste mě k otázce, jak společnost zacházela s autisty před sto lety (kdy o této diagnóze asi nikdo nevěděl); dítě prostě muselo respektovat běžné normy chování, ne? Nikdo nerespektoval jeho speciální potřeby? Není nakonec autismus produktem moderní doby a snahy opečovávat každou odlišnost a vynucovat pro ni privilegia?

Nacpali je do pomocných škol, do ústavů, kdysi dávno je upalovali. Takový byl postup, paní Svobodová. Doba se změnila- díky Bohu. Ti lidé mají respekt, lékaři dělají, co mohou... Jenže: pan Slanina jde ještě dál. Za lékařskou vědu, za pedagogiku, za společenské vědy. Klepe na brány toho nejvyššího tajemství. Z těch míst vanou odpovědi na všechny otázky vesmírného bytí.......

Jak jste na to přišel, že autista nemyslí? Nepletete si to s nějakým jiným postižením?

Vidím to. Autista myslí jen když ho jeho okolí nutí, což je skoro pořád. Proto to vypadá, že myslí. On se jen brání, reaguje. Pro něj je přirozené nemyslet, jen prožívat. Je to jiný druh toho, co pak vyzařuje. Když je nucen myslet, je pod tlakem. Neustále pak naráží do druhých lidí. Vypadá to, jako kdyby jste si nesla v davu lidí hrnek s voňavou kávou a pořád někomu uhýbala . Hledáte si podvědomě volný prostor, kde vás nikdo nebude ohrožovat. A autistu ohrožují naše myšlenky. Takže on hledá svět, kde se nemyslí.

Vy jste jak pan Kroupa, něco rozmazat a ještě se v tom třikrát otočit

Kroupa? Ten mě nepotěšil. A ani já jej nepotěším..

A nemohlo by to znít spíše jako (předem se omlouvám za znevážení Vašeho jména, ale ono by to tak dobře nevázalo):

Kde bere ten špek tu drzost psát o něčem, čemu ale vůbec nerozumím?