Příběhy roztomilek kap. 7

ZLO I DOBRO JSOU V KAŽDÉM Z NÁS.  Kdo zvítězí, ještě není jasné. Právě teď jsme možná měli odvahu žít naplno a zítra zbaběle od něčeho utečeme.  Počítá se obojí. Rozhoduje se až úplně nakonec. Pokud zítřek už nebude, bude to dnes.

Setkání s temníky … (kapitola 7)

Druhý den se Roztomilka neobjevila, ani když ji Alžbětka volala. Chtěla si jí postěžovat, že jí bolí trochu v krku a je jí tak nějak divně po těle. A tak šla za maminkou : „Mami, prosím tě, podívej se mi do krku, asi jsem nemocná.“

„Máš to tam trochu červené, to je z toho, že jsi mě včera neposlechla a byla jsi v bazénu tak dlouho, až ti začala být zima.“

„Ach jo, já nechci být nemocná, to mě vůbec nebaví“, řekla Alžbětka a pomyslela si : „Kdyby tady tak byla Roztomilka, ta by mi určitě pomohla…“

Místo toho se vedle ní objevilo několik černých mráčků, velikých asi jako její panenka.

Neustále měnily tvar a šla z nich zima. „To je nějaké divné“, řekla si Alžbětka.

„Kdo jste a co tu chcete? Běžte pryč, vůbec se mi nelíbíte!“

Mezi mráčky to zašumělo, jako když se zvedá vítr a ona uslyšela pisklavý hlásek, jako kdyby mluvila myš.

„My jsme skřítci !“

„To není pravda, vy nejste skřítci. Já skřítky znám. Vy jste nějací divní. Vůbec v sobě nemáte světýlko!!“

A jeden z mráčků jí odpověděl: „Náhodou my jsme skřítci ! A opravdoví. My žádné světýlko nepotřebujeme! „ A zvýšil hlas, aby to všechno zdůraznil.

„Jestli vy jste skřítci, tak potom jste nějací pokažení skřítci.

 Budu vám říkat Temníci. Jste zlí, protože nemáte světýlko. Já znám skřítky, co mají v sobě světýlko. Třeba Roztomilka, vodní děti a tak .. Ti jsou úplně jiní, vy se mi nelíbíte, běžte pryč !“

„A nepůjdeme“, řekl ten nejtmavší Temník. „Když nás někdo k sobě zavolá, tak mi přijdeme a zůstaneme! A ty jsi nás volala, tak jsme tady. A máš to!“

„Co mám? Nic nemám, akorát starosti. Já jsem vás nevolala. Já chci Roztomilku.“

„Roztomilko, kde jsi, přijď mi prosím na pomoc!“

„Pořád nás obtěžuješ s tou tvojí Roztomilkou. Kdo ví, jestli vůbec existuje. Jestli sis ji náhodou nevymyslela. Některé děti si hrozně vymýšlejí a ty patříš mezi ně!“

„To je možná pravda, že si občas trošku vymýšlím, ale vím, že já jsem vás nevolala. Jste jako lepidlo, které se mi lepí na prsty a je mi to nepříjemné. Říkám znovu : běžte pryč !“

„Tak my ti to tedy vysvětlíme, aby sis nemyslela, že nejsme kamarádi.“

„Tím, že jsi včera neposlechla maminku a byla jsi ve vodě, až ti byla zima, bylo pro nás volání, že nás potřebuješ. A my vždycky přijdeme, když si někdo chce dělat, co chce a neposlouchá ty, kteří ho mají rádi. A my mu ještě pomůžeme neposlouchat!“

„To se mi nelíbí, vy nemáte pravdu“, snažila se znovu odporovat Alžbětka, ale moc jí to nešlo.

„Ale MY máme pravdu, a ty to víš. A ty máš také pravdu. Ty si přece můžeš dělat, co chceš. Proč bys měla někoho poslouchat?“

„Poslouchat se musí!“, odpověděla nejistě Alžbětka, protože tomu chtěla věřit.

„Poslouchat se náhodou vůbec nemusí!“, řekl jeden z menších Temníků. „Neposlouchat je krásné! To mám rád! Bu, bu, bu ! Já mám radost, když se neposlouchá!“

„Ty tomu vůbec nerozumíš!“, řekla Alžbětka

  „Když nerozumím, tak nerozumím. Náhodou ti tedy něco řeknu. Možná tomu nerozumím, protože nemám rozum, jako ty. Ale umím používat špatné myšlenky lidí. To umím, umím, umím“, řekl hlavní z Temníků.

„Teď už toho mám opravdu dost. Když nemáš rozum, jsi hloupý a nemocný na hlavu. A to vím, protože nám to říkal pan učitel ve škole. A zavřou tě do blázince, když nemáš rozum“, řekla Alžbětka, protože byla doopravdy nazlobená.

„Mě nikam zavřít nemůžou, protože o mně nikdo neví, že existuju a ty jim to neřekneš, protože tě taky můžeme potrestat, když nás nebudeš poslouchat“, začal vyhrožovat Temník.

A to už Alžbětce vyhrkla první slzička a v jejím srdíčku opravdová touha po opravdové pomoci. Vzpoměla si na tatínkova slova:“ Na světě je krásně. Já bych se toho nebál. A když ti bude nejhůř, řekni si ve svém srdíčku: Pane, udělala jsem špatnou věc, ale už ji dělat nechci. Pomoz mi prosím..“, a sepjala ruce, když se modlila k Bohu.

A její touha byla najednou opravdová tak, že z jejího srdíčka začalo proudit zářivé a silné světlo a ona uslyšela pištění temníků :

„Okamžitě toho nech. Nám se to vůbec nelíbí.“

V tom okamžiku se objevila Roztomilka, která jí přišla na pomoc. Vypadalo ta tak, jako když vzala světlo, které proudilo v srdci naší Alžbětky a mnohokrát ho zesílila.

Začala hořet jasným, svítivým zelenýn plamenem, který Temníky zahnal, až zmizeli. Najednou se vše kolem opět rozzářilo a Roztomilka hrála všemi barvičkami.

„To je dobře, že jsi tady“, řekla Alžbětka, když ji opět uviděla. Zdálo se jí, že se světýlko Roztomilky na ni usmívá.

„Jsem moc ráda, že jsi nad Temníky zvítězila“, řekla Alžbětce.

„Já ? Já jsem přece nic neudělala, to ty jsi zahnala Temníky!“, s jistotou řekla Alžbětka. „Já bych to sama nezvládla, nemám takovou sílu jako ty.“

„Ty máš náhodou velikou sílu a máš ji schovanou ve svém srdíčku. Já jsem ti jen pomohla ji najít. Pamatuj si dobře to, co ti teď řeknu:

TEMNÍCI SE K TOBĚ NEMOHOU PŘIBLÍŽIT, POKUD JE SAMA NEZAVOLÁŠ ! „

„A ty jsi je k sobě zavolala svým neposloucháním. Maminka ti řekla, abys už vylezla z bazénu, že se nachladíš. A řekla to proto, že tě má ráda a nechtěla, abys byla nemocná a ne proto, aby tě trápila.“

Alžbětka odpověděla : “Hmm, teď už to vím. A vím také to, že když někdo neposlouchá, co mu ten druhý říká, stane se z něj nešťastný člověk. Tím k sobě zavolá Temníky a pak s nimi musí bojovat.“

To byla její poslední myšlenka, než usnula. Spala klidným, spokojeným spánkem, protože usínala s tím, že už ví, že nad Temníky se dá zvítězit….