Příběhy roztomilek kap.6

Snění a bdění jsou propojené nádoby, ve kterých se přelévá vědomí a sny. Někdy spíme a máme pocit, že jsme vzhůru a jindy je to naopak. Klidný spánek je dar.

Jak Alžbětka spala  … (kapitola 6)

Sotva Alžbětka usnula, myslela si, že je hned vzhůru. Ale stalo se něco zvláštního. Něco, o čem jí dřív vyprávěl tatínek :    že když člověk spí, tak jeho tělo odpočívá v posteli a jeho duch z těla odejde do světa snů … Se svým tělem je spojen takovým natahovacím provázkem, který se třpytí jako stříbrné ozdoby na vánočním stromečku…

Teď to viděla doopravdy.. bylo jí tak lehce, žádnou únavu necítila.

Její tělíčko leželo na posteli a ona ležela nad ním zády ke stropu, asi metr vysoko. Roztomilka svítila vedle ní.

„Jé, to jsem já, jak to ? A co tam dělám, když jsem tady ? To jsme dvě ?

A Roztomilka řekla : „Tvůj duch jsi Ty a v posteli leží tvoje tělo. To je domeček, ve kterém bydlíš, když jsi vzhůru. Když spíš, tak Tvůj duch může z toho domečku odejít do světa snů. Ten  svítící provázek je taková cestička, po které se můžeš vrátit zpátky do svého těla .. no a ty se pak probudíš.“

„Takže já teď spím a přitom jsem vzhůru ? To je divné..“

„Vidíš, že tvoje tělo teď odpočívá. Vzpomeň si, že jsi v něm celý den běhala.“

„Aha. A nemůže mi to tělo někdo vzít, když v něm teď nejsem ?“, ptala se Alžbětka s malou obavou. To bych se pak neměla kam vrátit. A to není žádná legrace.“

A Roztomilka začala vysvětlovat : „ Vidíš to, co tě spojuje se Tvým tělem ?“

„Vidím. A taky to cítím. To jsem taky já.“

„Lidé tomu říkají stříbrná šňůra. Dokud tam je, vždycky se můžeš vrátit do svého těla. Ty jsi duch a když jsi ve svém domečku, to znamená ve svém těle, tak o tom provázku nevíš. Je to jako malá kulička žvýkačky ve tvém pupíku.

Když usneš a tvůj duch z těla odejde, tak se ta žvýkačka  začne natahovat tak,jak potřebuješ. Ale nemusíš se bát, Je dost pevná, když se o svoje tělo dobře staráš. Tvůj nos ti přece taky sám neupadne, to je podobné.“

V tom Alžbětku napadlo : “A proč ta žvýkačka svítí ?“

„To, co v ní září je světlo, které proudí tam a zpět tako krev ve tvém těle.“

„Aha, takže to je jako elektrika, která je v zásuvce. Když do zásuvky zapojím rádio, tak hraje písničky, to znám“.

„No a kde jsme teď ?“, ptala Alžbětka, protože najednou viděla několik míst, kam se chtěla podívat.

Roztomilka se rozzářila ještě víc a povídá : „To, co vidíš, jsou místa, kam máš otevřenou cestičku. Stačí, když si to budeš přát a jsi tam. Je to jako kouzlo. Tady nemusíš chodit, stačí si to doopravdy přát.“

A tak si přála : „Co asi teď dělá Petřík?“

Ve svém těle nebyl a její přání je přeneslo na břeh veliké řeky, kde její bráška chytal své vysněné ryby.

„Jé, co tu děláš?“, zeptala se Alžbětka, která mu vstoupila do jeho snu.

Petřík se otočil a uviděl Alžbětku s Roztomilkou. „Co mi tu plašíte ryby, vy dvě ?“ A hned se otočil zpět, protože mu právě na háček chytil veliký zlatý kapr.

„Ach jo, už zase neví o světě“, povzdechla si. Pak si ale uvědomila zvláštní věc : on o světě věděl, ale věděl o tom svém světě. O světě ryb, kam se tak rád vracel, protože mu tam bylo dobře. Nikdo tam nikomu nezáviděl a  neexistovaly tam peníze.

Alžbětka se obrátila na Roztomilku a zeptala se :“ Můžu si přát být i na místě, které teď nevidím ?

„Přát si to můžeš, ale pokud to místo nevidíš, tak se tam nedostaneš. To už je tak zařízené.“

„A můžu za tatínkem ? Moc mi chybí.“

„Můžeš. Tvůj tatínek ještě nespí a zrovna teď píše další kapitolu knížky pohádek, která se jmenuje Příběhy Roztomilek.“

„Jé, to je o tobě ?“

„No jistě. Je to o mně, o tobě a o všem, co si právě teď spolu povídáme. Podívej, teď právě píše kapitolu, která se jmenuje Jak Alžbětka spala…“ Tu knížku píše tobě a Petříkovi. Bude tam i věnování. Až si ji přečtou ostatní děti, budou o vás dvou také vědět.

Před nimi se objevil obraz, jak její tatínek sedí u stolu a píše. Občas se podíval, co právě Alžbětka s Roztomilkou dělaly a napsal pár nových vět. Měl takový zvláštní, smutný pohled.

„Proč je tak smutný?“, ptala se Roztomilky.

„Vždyť to víš. Musí být v práci daleko od místa, kde bydlíš a už vás dlouho neviděl.

Alžbětka se zamyslela a povídá :“Maminka říkala, že musí být v práci i v sobotu a v neděli a nemůže přijet. Je to daleko a já už jsem ani nevěděla, jak vypadá.“

„Tak teď ho vidíš.“ V tom okamžiku se tatínek začal usmívat a něco napsal. Jeho tělem projela pestrobarevná světýlka, která vklouzla do pera, kterým psal nové věty na papír. Na čisté stránce jeho sešitu zářila barevná písmenka ..

„Proč se tak rozzářil?“, ptala se Alžbětka.

A Roztomilka pomalu odpověděla :“Víš, když tvůj tatínek píše, je šťastný. Tím štěstím si vyrovnává neštěstí, že není s vámi. Teď právě vidí i slyší vše, co děláme. Můžeš mu něco říct a on tě uslyší.“

Alžbětka v duchu pohladila tatínkův obraz a řekla:“ Mám tě moc ráda. Nezapomeň na to…“

V tom okamžiku ucítila maminčin dotyk na čele. Stříbrný provázek se napjal a Alžbětka se ocitla opět ve svém domečku, ve svém těle.

„To byl zvláštní sen. Bylo mi, jako kdybych byla vzhůru.“