Příběhy roztomilek kap.5

Lidé jsou šťastní v čase nemyšlení. Když nemyslíme, jsme dětmi. Jen cítíme. Život je jednoduchý. Moje rada pro poslední dny zní : radostně nemyslete.

Povídání o vodních dětech  ( kapitola 5 )

U babičky se nasvačili a pak jeli na zahradu. Tam se Alžbětka těšila, protože na ni čekalo koupání v bazénu, který dědeček postavil. A protože chtěl, aby se v něm koupala i babička, udělal ohřívání vody sluníčkem, takže voda byla teplá a Alžbětka v ní mohla být dlouhou dobu.

"Roztomilko, můžeš se koupat?" , zeptala se Alžbětka své nové kamarádky. A protože Roztomilka vždy našla způsob řeči, aby jí Alžbětka rozuměla, uslyšela veselý, zvonivý smích.

"To víš, že se mohu koupat. Seznámím tě s vodními dětmi. To se ti bude líbit."

"Vodní děti?", zopakovala Alžbětka. "Ty jsem nikdy neviděla. Kdepak jsou?" A Roztomilka začala vyprávět:

"Vodní děti jsou všude tam, kde jsou lidé, co se radují z vody, když se koupou, když prší, prostě všude tam, kde mají radost, že vodu mají. Voda je úžasná, zázračná a lidé zatím vůbec netuší, co to voda je." 

Alžbětce se najednou zdálo, jako kdyby jí někdo pustil ještě jeden film. Mimo světa, který viděla očima svého těla z masa a kostí, najednou vnímala i svět, který tu byl vždycky. Připadala si jako pod vodou, kde bylo všude krásně vidět. Kolem ní bylo plno malých i větších bublinek, které se pohybovaly na všechny strany.

"Proč se jim říká vodní děti?", ptala se Roztomilky Alžbětka.

"Ty máš tatínka a maminku a jsi jejich dítě. Představ si, že vodní děti mají za rodiče Vodu. Jsou to děti vody, protože z ní pocházejí, tak jako ty pocházíš ze svých rodičů. Jsou to děti vody, tedy vodní děti."

"A co dělají?", ptala se znovu Alžbětka. "A proč tu jsou? Můžu si na ně sáhnout?", ptala se netrpělivě dál.

"Můžeš, asi tak jako kdyby sis chtěla sáhnout na vzduch, který je uvnitř nafouknutého balónku. Vzduch není vidět, ale nafouknutý balónek ano. Vodní děti nevidíš, ale vidíš to, co dělají."

"Ale já je teď vidím.", nesouhlasila Alžbětka, obklopená houfem pestrobarevných bublinek.

"Teď ano, ale předtím jsi je neviděla."

"A co tedy dělají vodní děti?"

"Jejich hlavní úkol je udržovat rovnováhu ve vodě. Když neseš sklenici s vodou, její hladina se houpe. Jakmile zastavíš, ustálí se do roviny. Vodní děti jsou tedy bytosti rovnováhy."

"A jak nám mohou pomoci?", vyzvídala Alžbětka dál.

"Oni vám pomáhají neustále. Pomáhají udržovat klid v přírodě, klid ve vašich srdcích, ve vašich myšlenkách a dokonce i ve vašich snech. Vy lidé jste skoro celí z vody."

"Jééé, to vím, to jsme se učili ve škole.", snaživě vyhrkla Alžbětka. Najednou se ozval hlas babičky:

"Alžbětko vylez už z té vody, ať se nenachladíš. Máš tu svačinu.!", volala babička lákavě a v ruce držela připravený jahodový jogurt. A s kým si to tam pořád povídáš?", dodala.

"S vodními dětmi, to jsou takové bublinky, které normálně nejsou vidět, ale já je vidím. Já ti o nich něco povím." Alžbětka věděla, že babička se bojí na tyto věci věřit. Říká totiž, že ani Bůh není, protože kdyby byl, nebylo by na světě tolik bolesti. Ale naše Alžbětka však na to vůbec nebrala ohled. Dobře věděla, že některé věci bude muset babičce říci ještě vícekrát. Možná, že až ji potká v životě tolik radosti, kolik viděla bolesti, pak uvěří, že jsou i věci, které nejsou vidět.

"Jdu si, babi, na chvíli lehnout do chaty, jsem z té vody nějaká unavená.", špitla Alžbětka a dlouze zívla.

…a za chvilku spala, jako když „ ji do vody hodí“.

Babička se ještě dívala, jak Alžbětka odchází do světa snů, pohladila ji po vláskách a v tom ji napadlo: malé děti jsou tak šťastné.

Všechno vidí tak jednoduše … ale život nás dospělých je nějaký složitý.