Příběhy roztomilek kap. 4

Když lidé mluví pravdu, je to, jako když staví. Vznikají nové světy, které mají sílu dále tvořit. A vždycky, když lidé lžou, umírá část světa, která vznikla z pravdy. Lhát je snažší, stejně jako bořit a ničit.

Cesta za babičkou ( kapitola 4 )

Ráno se nasnídali a čekala je cesta za babičkou. Cestou se ještě rozloučila s dvěma pejsky, kteří spokojeně vrtěli ocásky, když ji uviděli.

„Se mnou nemůžete“, řekla jim Alžbětka a už utíkala do auta. Cestou přemýšlela, jak se má Roztomilky zeptat na věc, o které včera večer také přemýšlela:

 „Stejně bych chtěla vědět, proč někteří lidé vypravují o skřítcích a o tom, co dělají a jak vypadají. Jak to tedy je ? " ptala se v duchu Roztomilky. Dívala se z okna ven, jak cesta ubíhala, a zdálo se jí, jako by vedle jejich auta jelo ještě jedno auto, které se odráželo od toho jejich jako v zrcadle. Zářivé světýlko začalo měnit barvy a ona uslyšela v hlavičce odpověď, na kterou čekala:

„Víš Alžbětko, my skřítci na sebe někdy bereme podobu, kterou znáš z knížek a filmů, protože lidé si přejí, abychom tak vypadali. Ve své představivosti vytvořili naši podobu a tato podoba skutečně existuje. Jinak by nebyli schopni nás vidět, ani slyšet. Není to důležité, je to pouze pomoc lidem. Když potřebují, abychom  vypadali jako malincí staří človíčkové, tak potom vypadáme, jak oni si přejí."

"A ty také chceš, abych nějak vypadala ?" zeptala se nakonec Alžbětky Roztomilka.

„Já nevím, ještě si to rozmyslím. Zatím zůstaň, jak jsi. Nechci tě předělávat. Ty taky nechceš, abych vypadala jinak. Co mám teď dělat ?"

„Řekni o mně ostatním dětem. Když jim řekneš pravdu, každé si vzpomene na svého malého kamaráda skřítka, který jim pomáhal, když ještě byli malí a žili ve světě malých dětí. A já navštívím tvého tatínka a řeknu mu, aby o nás napsal knížku pohádek. Máš ráda pohádky, viď ?„

„Mám, a moc. A tatínka mám taky moc ráda. Škoda, že tu se mnou není. Je pořád někde ve světě a nemůže přijet domů, protože je daleko. Můžeš ho pozdravovat ?"

"To víš, že můžu. Už to ví."

"Ach jo, už ani nevím, jak vypadá."

"Když ho máš ráda, máš jeho podobu ukrytou ve svém srdci." Alžbětka se zasnila a vzpomněla si, jak v době, kdy byl ještě tatínek doma, jim povídal pohádky o skřítcích, které viděl a jí se při tom vždycky tak krásně usínalo.

"Jestli chceš,“ řekla Roztomilka, „můžu tatínkovi tvé vzkazy přinést. Budu na něho volat tak dlouho, až mě uslyší. A on mě uslyší.“

„Tak dobře, nakreslím ti u babičky obrázek pro tatínka. Budu na něm já, tatínek a ty, jak mu neseš můj vzkaz.„

Alžbětka se vrátila duchem do auta, ve kterém jeli. Viděla, jak její bráška Petr spí vedle ní na sedadle. Ještě chvíli a už budou u babičky. Těšila se do bazénu na zahradě. Těšila se, až babičku a dědečka uvidí, těšila se na to, až bude babičce pomáhat, a nakonec z toho těšení usnula. Za chvíli auto zastavilo a probudil ji maminčin hlas:

 „Vstávat broučci, už jsme tady!„